O čem píšu

ProMaminky.cz

Zbraslav.info

Maminka.cz

Rodina.cz

Prima Žena.cz

Novinky.cz

Prima Ženy.cz

Trendy zdraví.cz

ceskamama.cz

mojeBetynka.cz

MY89.cz

Tablet, nebo tkaničky?

Moderní technologie vkrádají do životů dětí už v době, kdy nosí plenky, zato primární dovednosti se „ztrácejí“ v mlze.  Opravdu je teď důležitější ovládat nejnovější aplikace, než základy sebeobsluhy? Je to tak příjemné: potřebujete pracovat, uklidit nádobí nebo si třeba umýt vlasy… Tak pustíte dítěti tablet a na něm jeho oblíbenou pohádku, písničky… Taky se hodí na cesty nebo čekání u doktorů. Je to úleva! Možná si chvíli říkáte, že je sice trochu zvláštní dívat se na mimino s tabletem v ruce, ale pak nad tím mávnete rukou s tím, že ho stejně jednou bude potřebovat a používat – mnohem více než teď vy. A nebo jiné technologie, které teprve přijdou! Do určité míry máte pravdu. Ale jen do určité – protože všechno by mělo mít své správné místo a čas. A než se vaše malé ztratí ve světě internetu a aplikací, bylo by fajn, kdyby umělo nejdřív něco úplné jiného. Obléknout se, zavázat si tkaničky nebo třeba počítat do deseti. Proč? O tom jsme si povídali s Mgr. Ivanou Vlkovou, speciální pedagožkou se zaměřením na předškolní přípravku a spoluzakladatelku společnosti CAPARD (Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí):

Moje první otázka zní: jak je možné, že děti jsou tabletem tak snadno zaujatelné?

Děti si intuitivně vybírají očima, není se tedy co divit, že je barevné, pohyblivé podněty, které vydávají navíc zajímavé zvuky, zaujmou a přitáhnou jejich pozornost snadněji než kostky či plyšový medvídek, který staticky vyčkává, až dostane příležitost. Kromě toho, děti se rády učí něčemu novému a vidí-li, že je to zajímavé pro mamku, chtějí to vidět/zkoušet/mít také…

Druhá věc je, že se dotykové tablety i telefony velmi rychle naučí ovládat! Dětský mozek je jako houba, absorbuje neuvěřitelné množství informací právě v raném věku. Dnes víme, že devadesát procent kritického vývoje mozku probíhá již v předškolním věku. Ten nerazantnější a nejrychlejší vývoj se odehraje dokonce v prvním roce života, do tří let se pak v mozku vytvoří kolem tisíce bilionů spojů (tzv. synapsí) mezi jednotlivými neurony. To jsou obrovská čísla! A přestože je nám počet neuronů dán určitou genetickou dispozicí, na tom, jak se budou rozvíjet synoptická spojení, se zásadně podílí vnější prostředí, to, k jakým informacím a možnostem se dítě dostane, co mu zprostředkují rodiče, prarodiče a také školka.

Jsou-li teď dětem nabízeny zmiňované technologie, neuberou v mozku prostor pro to, aby se naučily ty základní dovednosti, jež často nezvládají ani při zápisu do školy? 

Tak bych to asi neřekla. Řekla bych spíš, že se dítě může naučit v klidu a ve správný čas oboje, ale že záleží na nás, rodičích, jestli to tak bude. Na tom, nakolik jsme informováni o tom, jak dítě rozvíjet, formovat, co všechno mu nabídnout, co už ne a proč. Jsme jedineční v tom, jak přistupujeme k výchově, jaké hodnoty ctíme, co v životě preferujeme, jaké vztahy či komunikaci volíme. Proto jsou v tomto ohledu potom mezi dětmi veliké rozdíly: některé jsou přirozeně zručné, komunikativní, plně soustředěné a na školu připravené, jiné naopak.

Takže tablety je o základní dovednosti neokrádají. Spíše náš styl výchovy?

Nedávno jsem četla knihu Manfreda Spitzera – Digitální demence. A velmi zjednodušeně se vám pokusím přiblížit některé závěry výzkumů, o které se opírá. Dočtete se v ní například, že k tomu, aby se děti naučily efektivně myslet, tvořit, být obratné, motoricky šikovné, s dobrou pamětí a koncentrací na přítomný okamžik, s určitými komunikativními dovednostmi a tzv. emoční inteligencí, potřebují citlivé a přívětivé vedení plné naší pozornosti. Aby tyto dovednosti a schopnosti mohly získat, potřebují je poznávat v běžných životních situacích.

Co to konkrétně znamená?

Musí dostávat prostor manipulovat s předměty, zjišťovat, jak fungují, jaký mají tvar, jak věci chutnají, voní. Musí mít prostor tzv. ochutnat si je všemi smysly- multisenzoriálně. A navíc s blízkou osobou, která je slovně provází za přítomnosti dotyků. Pak se harmonicky a všestranně rozvíjí. Proto jsou důležité prožitky na všech zmíněných úrovních. Výzkumy prokázaly, že se děti učí a zapamatovávají si takové podněty, které mohly uchopit, vnímat prostorovým tělem trvaleji a snadněji, než tzv. digitálním osvojováním si světa (které probíhá pouhým ukazováním). Máme-li jako rodiče k dispozici tyto informace, pak je správné držet se rčení „všeho s mírou“ a nabídnout dětem potřebnou pestrost. Tedy klidně i ten tablet – ale ve správný čas, na optimální dobu a s vědomím, že poznávat svět musí dítě především s námi.

V jakém pořadí by děti měly své dovednosti trénovat?

V životě předškolního dítěte je velmi důležité období, tzv. okna příležitostí, jež jsou příznačná pro rozvoj určitých schopností a dovedností, a právě v tom období je nejsnazší dané schopnosti získat. Ideálně všestrannou stimulací. Vlivem audiovizuální techniky může totiž docházet k tomu, že rozvíjíme u dětí nerovnoměrně a jednostranně jen některá centra v mozku – na úkor jiných, důležitých třeba pro pozdější učení se čtení, psaní, počítání. Rozvoj pohybových dovednosti, zejména v prvních třech letech života, řeči, sebeobsluhy, přirozené komunikace a vzájemné interakce… Vytváření vztahu mezi rodiči a dítětem, dětmi navzájem, rozvoj sociálních dovedností, emocí, ale i čtení v knížkách… Tzv. rozvoj fonematického sluchu a sluchového vnímání obecně jsou nenahraditelné, nezastupitelné dovednosti, které je třeba aktivně v raném věku v přirozených situacích rozvíjet. Pokud se tak nestane, synaptická spojení neuronů nebudou trvalá a dítě se tyto dovednosti bude učit později a obtížněji.

Jak vnímají aktuální získávání dovedností život třeba učitelky v MŠ a ZŠ?

Vidím to i já sama ve své praxi a v předškolních přípravkách jako pedagog, jak se vnitřní ladění dětí vlivem počítačové techniky formuje a mění. Dnes je těžší děti motivovat k činnostem, které vyžadují vytrvalost, houževnatost, jsou náročnější na pozornost a motorické dovednosti – hlavně ty jemnomotorické, týkající se třeba stříhání, lepení či grafomotoriky. Je složitější podnítit v dětech fantazii, když mluvený text nepodpírá vizuální doprovod. Snadno ztrácejí pozornost a nedokončují práci, odbíhají, hůře se vyjadřují a s těžkostmi reprodukují obsah přečteného. Snižuje se i úroveň řečových schopností a artikulační obratnost.

Co byste vzkázala rodičům, kteří trvají na tom, že „pokrok“ nezastavíš a technikou děti obklopují opravdu od plenek?

Že pokrok není třeba zastavit, je důležité rozvíjet děti přirozeně s ohledem na jejich věk, tedy do dvou let vysuplovat sezení před televizí komunikací nad knihou, rozvíjet slovní zásobu. Tabletem rozvíjet zrakové a sluchové podněty po přiměřeně vhodnou dobu dvaceti minut u tříletých dětí, a to v době, kdy nemohou dítě sami zabavit. Dnes již existují i programy sestavené odborníky na rozvoj řeči, sluchu, druhého jazyka, na rozvoj hudby. Není třeba techniku jako takovou zatracovat, ale je třeba umět s ní naložit ku prospěchu dítěte, aby ho rozvíjela, nikoliv degenerovala. Zásadní je zkrátka mít informace a citlivě s nimi nakládat. S vědomím, že vytváříme našim dětem jejich životní cestu, a ony nám věří.

BOX: Výzkumy mluví za všechno!

Společnost AVG Technologies nechala před nedávnem udělat studii mezi více než šesti tisíci matkami z deseti zemích, Česko nevyjímaje. Skutečnosti, které ukázala, jsou šokující. Ve věkové kategorii 6-9 let používalo 89 % dětí internet a 16 % z nich facebook. A ani mezi mladšími dětmi to nebylo příliš jiné. 66 % dětí ve věku 3-5 let umí hrát počítačové hry a 47 % z nich ovládá mobil. Zato tkaničku si v této věkové kategorii dokáže zavázat jen 14 % dětí! Podobně dopadly i jiné zlomové dovednosti – jízda na kole či plavání, které byly předstiženy například schopností mluvit anglicky. To, co je podle rodičů děti důležité v předškolním čase naučit, se tedy výrazně mění. Nejvíce podle tohoto výzkumu v USA, kde bezmála každý druhý rodič věří, že bez ovládání mobilních technologií je jeho dítě ztracené. U nás je zatím za neoddiskutovatelně důležité považuje podle výzkumu „pouhých“ 13 % rodičů.

TEXT: Jana Potužníková (časopis Betynka květen 2015)